piarclanky.cz

Nevěra se dá a může odpustit, tvrdí spisovatelka, scenáristka a moderátorka HALINA PAWLOWSKÁ (56). Otevřela nám dveře do svého dětství i do nedávné doby, kdy prožívala nejkrušnější chvíle svého života.

Diskutujte: Čeho se bojíte v životě nejvíc vy?

Co se vám vybaví při pohledu do kalendáře na den, u něhož stojí: Mikuláš?
Období, kdy mé dvě děti byly malé, kdy si manžel vypůjčil mou bílou pelerínu a dělal jim Mikuláše. Syn věděl, že je to táta v mámině peleríně, ale přesto se velmi bál. Nebo má školní léta, kdy si mě jednou Mikuláš v tělocvičně vybral, abych všem dětem rozdávala z jeho pytle dárky. Asi jsem byla hodná žákyně. Bylo to strašně frustrující a bála jsem se ho. Čili nyní jsem se sama psychoanalyticky dostala k závěru, že jsem měla vždycky z Mikuláše strach.

Kdy vás ten dětský strach z Mikuláše přešel?
Určitě věkem. V pubertě, kdy jsem s kamarádkou jezdila často k jejímu strýci na venkov, kde se mi tato tradice velmi líbila. Konzumoval se tam v rámci chození Mikuláše a čertů alkohol, což se mi taky líbilo. A hlavně se nám líbil chlapec, který dělal čerta. Čili opět psychoanalyticky bych řekla, že u mě je s touto tradicí spojen ďábelskej motiv se sexem. (smích)

Máte raději ďábelskou rebelii, nebo andělskou čistotu?
To je docela obtížný… Andělská čistota ve mně trochu evokuje nudu. Ale zase mám pocit, že spousta lidí se dnes omlouvá tím, že je čertovská, že má spoustu emocí, že je to fajn, a pak dělají i docela nechutný věci. Sama sebe nemůžu soudit, ale asi bych chtěla být trošku ďábelská, čertovská, mít ten oheň v těle, ale přitom duši andělsky čistou. Kdyby všichni lidi byli hodní jako andělé, ale měli víc temperamentu jako čerti, to by na tomto světě bylo fajn.

Z čeho máte strach dnes?
Z banálních strašlivých věcí, jako je bolest, nemoc, samota, beznaděj. Mnohem víc se bojím pocitů než reality. Dopředu se bojím toho, jakej budu mít strach. Jak si budu připadat, jak budu smutná.

Bála jste se někdy sama sebe?
Vždycky v nějakých milostných záchvatech. Ale nikdy ne tak, že bych se bála, hlídala se a pak si řekla, že jdu od toho. Nedokážu nic předstírat. Na mým obličeji, i když se snažím tvářit pozitivně, je stejně vždycky vidět, pokud mě někdo naštve. A nebudu se přetvařovat. Nebudu záměrně vylaďovat svůj výraz v obličeji do pozice, že je vlastně všechno OK, že se nic nestalo. Pár lidí i ve vyšších funkcích jsem naštvala, protože jsem se nedokázala přetvařovat, tvářit dostatečně pokorně, servilně.

Děláte kompromisy, nebo si trváte na svém stůj co stůj?
Mně je celkem fuk, co si kdo v danou chvíli myslí, protože mi jde o to, aby výsledek té či oné práce byl dobrej. Když jsem přesvědčena o tom, že mám pravdu – ale pochopitelně se můžu mýlit – tak si za tím stojím. Pak záleží na tom, kdo má jaké kompetence. Když jsem v pozici šéfa a jsem přesvědčená, že „tohle“ bude dobrý, byla bych blázen, kdybych si za tím nešla. Když tu kompetenci má někdo jiný a udělá to podle svýho, s čímž můžu sama za sebe nesouhlasit, tak ať si to udělá. Pak si sice hryžu nehty, že to blbě dopadlo, doma všem říkám: „Já to říkala!“, ale ve výsledku mi to stejně není nic platný. (smích)

Co považujete za to nejlepší z toho, co jste dosud vymyslela a udělala?
Rozhodně bych nevypíchla jedinou věc. Myslím, že se mi povedla taková zvláštnost. Říkala jsem pravdu, byla jsem upřímná ve svých v podstatě nekonvenčních názorech na ženu, na vzhled, na vztahy, a podařilo se mi to na všech frontách, který mi byly nabídnuty, šířit dál. Mohla jsem svý názory prezentovat svým jazykem ve všech odvětvích – knihy, časopisy, film, televize. Docela se mi to povedlo. Teď všichni rýmujou, říkají nějaký rady. Nikdy se neříkalo, jak něco přežít, s tímto jsem přišla já před nějakými dvaceti lety. Často nacházím tu svou terminologii v různých oblastech.
 

Tip KAFE.cz

Celý rozhovor si můžete přečíst v aktuálním čísle časopisu Vlasta.

Více se múžete dočíst v celém článku Halina Pawlowská: Chci být ďábel s duší anděla. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Kafe s….